Baškirové

S názvem Baškirové se setkáváme poprvé v 10. století u arabského diplomata Ibn Fadlána, který navštívil s chalífovým poselstvím Volžské Bulharsko, s nímž tehdy nomádští Baškirové sousedili a s nímž udržovali přátelské vztahy.

Bývalo zvykem řadit Baškiry do ugrofinské rodiny, ale moderní věda se, po prozkoumání antropologie, jazyka, tradic a historie, přiklání k tomu, že patří do rodiny turkotatarské. Přesto lze najít stopy ugrofinského vlivu jak v jazyce, tak zjevu a chování.

            Baškirský jazyk je samostatným členem dlouhého řetězu tjurských dialektů, se kterými se setkáváme na území mezi střední Volhou a Irtyšem. Také se velmi podobá dialektu tobolských Tatarů a blíží se kyrgyzštině. Od obou se liší řadou zvláštností v hláskosloví, fonetice i gramatice, což ho vyčleňuje a dává mu status samostatného jazyka.

Po stránce antropologické se Baškiři odlišují od severozápadních a sibiřských Tatarů. Jsou střední výšky, souměrné stavby těla, svalnatí a půvabní. Ve středním věku nemají sklon k otylosti. Jsou energičtí v pohybu, mají oválnou tvář s plochým a úzkým čelem, středně velkýma šikmýma očima – většinou černé, šedé nebo tmavohnědé barvy. Jejich nos je krátký, muži nosí vousy na bradě a kníry. Vlasy jsou většinou nakrátko ostříhané, jak je zvykem u muslimů.

Baškirští muži si oblékají lněnou nebo bavlněnou košili, vepředu červeně vyšívanou, na ní kaftan se širokým límcem dlouhý až po kolena. Bohatí volí modré sukno na zádech a hrudi vyšívané, chudí se spokojí se suknem hnědým nebo bělavým. Kalhoty jsou krátkého a velmi širokého střihu. Hlavu v létě pokrývá čepička z bílé plsti, v zimě pak nízká a široká čepice z jehněčiny nebo jiné kůže. Na nohou nosí bohatí vysoké boty z jemné modré nebo žluté kůže. Chudí často nazouvají nahrubo opracované sandály z kůže nebo lýčí. Známkou bohatství jsou různé kožešiny. I chudí je vlastní, ale často jen rouno ovčí, které nosí obrácené srstí k tělu.

Oděv žen se od toho mužského příliš neliší a u chudých lidí je velmi prostý. Dámský kaftan nemá rukávy, je ale ozdoben vyšíváním a nesčetnými malými kovovými nebo stříbrnými penízky našitými kolem krku a na prsou. Dívky chodí prostovlasé, pro ženy je typická slušivá pokrývka hlavy opět bohatě zdobená zlatými a stříbrnými penízky, které mají často hodnotu tisíce rublů. V uších nosí ženy těžké stříbrné náušnice. Jejich vlasy jsou tmavohnědé nebo černé a jsou spletené do copů, na jejichž konci cinkají stříbrné penízky. Ženy si černí obočí a lakují si nehty na červeno, přesto je užívání líčidel výsadou bohatých. Tváře si ženy nezahalují.

 Sňatek je otázkou obchodu, na dívku se nebere ohled. Otec provdává dceru za toho, kdo dá víc. Cena dcery se odvíjí od finančních poměrů budoucího manžela. Chudý dostane ženu za astrachánovou čepičku, bohatý platí v hotovosti často až 3000 rublů, hodnotu má i dobytek, šatstvo a podobně. Proto se za skutečné bohatství pokládá mít hodně dcer. O syny nikdo nestojí.

            Původně bývali Baškirové polygamní. Často bylo možné setkat se s Baškirem se čtyřmi ženami. Finanční poměry ale zapříčinily, že monogamních Baškirů přibývá a monogamie je přikázána těm, kdo nejsou schopni více žen uživit. Postavení žen v rodině je dost smutné, musí se postarat nejen o dům a dobytek, ale i o obdělávání polí.

            Tradiční potravou Baškirů je velmi výživný sýr z ovčího mléka, který se nazývá „krut“. Kromě něho je to i kyselé mléko „katyk“ nebo hustá smetana „kajmak“, vařené, najemno rozsekané maso se sýrem „bišbarak“, nebo malé koláčky naplněné vařeným masem připravené v másle a vodě. Baškirové pijí kraví mléko kumys, zkysané mléko „ajran“, podmáslí z kravího nebo kozího mléka „buzu“ a silný nápoj z medu „bal“.

            Baškirové jsou příjemné povahy. Jsou mírumilovní, poslušní, trpěliví, důstojní, zdvořilí, pohostinní a zvídaví. Milují zábavu. Ze slavností stojí za zmínku „šabandoj“, jarní slavnost, při níž se modlí za hojnou úrodu, jezdí a skáčou na koních, tancují a zpívají smutné písně. Tradičním hudebním nástrojem je „kobyz“, nástroj podobný klarinetu. Ve hře na tento nástroj vynikají ženy. Literaturu Baškirové nemají skoro žádnou.  

Baškirové žijící ve městech se živí většinou obchodem, venkovani zemědělstvím, chovem dobytka, včel, lovem zvěře a ryb, nebo dřevařstvím. Chovají zejména malé, nehezké koně, kteří jsou však velmi vytrvalými běžci. Počet koní ve stádu se různí, může jich být 30, ale také 2000. Z dalších hospodářských zvířat se můžeme setkat s ovcemi, kozami, velbloudy, byť jim zima nesvědčí, husami, kachnami, slepicemi nebo krocany.

Kočovní Baškiři bydlí v zimě v chatách z plsti nebo neotesaného dřeva. Příbytky jsou to velmi skromné. Od poloviny května do poloviny září Baškirové kočují z místa na místo. Jejich životní styl se pohybuje mezi životním stylem skutečných nomádů a usedlého obyvatelstva. Kočovníků vlivem různých okolností ubývá a přibývá ne příliš úspěšných rolníků, kteří pak patří mezi nejchudší vrstvy.

            Baškirové bývávali uctívači hadů, ryb a jiných tvorů. Dvanácti hlavními božstvy byly zima, léto, déšť, vítr, stromy, dobytek, voda, noc, den smrt, život a země. Mezi lety 1313–1326 přijali Baškirové díky působení apoštola Azbeka-chana islám a jsou dobří muslimové – střídmí v požívání alkoholických nápojů pevní ve víře. Každá vesnice má svou vlastní mešitu se školou, v níž se děti učí číst Korán. Vzdělání je pro Baškiry důležité. Vyučování je svěřováno duchovenstvu o 3 stupních: "achund", "mollah" a "azanči". Je podřízeno dozoru muftiho v Ufě a je financováno mnoha sponzorskými dary.

            Ze svého klidu byli Baškirové vyrušeni roku 1236 Čingischánovým vpádem do východní Evropy. Stali se však jeho spojenci, což jim nejen zachránilo existenci, ale přineslo i několik privilegií. Jejich území se rozšířilo a jako ocenění své loajality jim byl přidělen prapor a znak. Další informace z této doby nejsou k dispozici. Až v 15. století se objevují zprávy o tom, že část země náležela chanátu Kazanskému, část Astrachaňskému a Sibiřskému. Nedařilo se jim však, a tak nacházíme zmínky o tom, že nabízeli své služky ruským knížatům a v roce 1556 jsou již poddanými cara. Na příkaz Ivana Hrozného bylo na místě staré pevnosti vystavěno město Ufa (1573), které se mělo stát centrem správy Baškortostánu a zároveň ochranou před kazašskými a kyrgyzskými nájezdy. Přestože se národ ze strany ruské vlády těšil jisté volnosti, brzy se mu poddanost carovi znelíbila a vypukly další boje a vznikala další spojenectví proti Rusku. V letech 1676, 1707 a 1735 bylo zabito na 30 000 Baškirů. Pugačovova povstání proti carevně Kateřině II. se zúčastnila jen velmi malá část národa, většina zůstala věrná Rusku.    

            Roku 1786 byli Baškirové osvobozeni od poplatků, a to platí dosud. Koncem 18. století byli muži organizováni jako jízda proti Kyrgyzům. Nejvyšším velitelem „atamanem“ byl Rus, veliteli kantonů a jurt byli voleni Baškirové. Roku 1881 byli Baškirové podřízeni kazaňskému guvernérovi, v posledních letech byl zaveden podvojný systém spojující vládu civilní a vojenskou. Země je rozdělena na 28 kantonů s centrální vládou v Ufě. Ruský generál vše kontroluje a přijímá v pravidelných intervalech zprávy od svých podřízených v městech a jurtách. Hlavní povinností Baškirů je tvořit posádku orenburskou a kordon proti Asii, pořádat výpravy do stepi kyrgyzsko-kazašské a obstarávat policejní službu. Služba je povinná pro všechny muže ve věku 17–40 let.  Muž vykonávající službu se stará o sebe a svého koně, od státu dostává rubl měsíčně. Je ozbrojen – má pušku a kopí, dříve to byl i luk a šípy. Baškirové se po boku Ruska zúčastnili mnoha válečných bojů a prosluli svou odvahou, výdrží a jezdeckými schopnostmi.

Zdroje:

Český slovník naučný (encyklopedie), třetí díl B, s 9 přílohami a 170 vyobrazeními v textu.

Pro Ottův slovník naučný, nakladatelství Paseka – Argo, 1996.

Srovn. The Baškir.Trubner s "Rekordes" (číslo 246, 1889).

Sommier. Fra i basckiri (Florida, 1882).

Ujfalvy. Uber Baschkiren (Russische Revuje, 1887, II sv.).