Osobní medailonek

Ráda bych se představila. Jmenuji je Miljauša Hodboďová, je mi 60 let a jsem již důchodkyní. Pracovala jsem jako učitelka a novinářka, stále jsem aktivní spisovatelkou Baškortostánu a Ruské federace. Se svým manželem, zkušeným právníkem a advokátem, žiji více než čtyři roky ve Sloupě. Můj manžel je vzdělaný a chytrý muž, seznámila jsem se s ním v roce 2010 v Praze, spojila jsem s ním svůj život a stala se Fialkou, takový je totiž význam mého křestního jména. Přestěhovali jsme se do Sloupu z Brna a moc se nám tu líbí, protože zde žijí otevření, dobří, usměvaví a pracovití lidé – jako například naši mladí sousedé.

Pocházím z Baškirska, které leží na hranici Evropy a Asie. Hlavním městem je Ufa s populací asi milion a půl obyvatel různých národností. Žijí tam v přátelství a míru. V Ufě funguje téměř 30 národních center, ukrajinské, polské, kazašské, gruzínské a jiná. Baškirsko je součástí Ruské federace od roku 1554. Do stejného roku sahá můj rodokmen. Můj pra pra pradědeček byl bohatým staršinou a statkářem, měl tisíce koní a dostal od Ivana Hrozného dokument stvrzující jeho právo na určitá území.   

Druhým největším městem Baškorstánu je Sterlitamak, rozléhající se na pobřeží řeky Agidel, která je velmi podobná Vltavě. V září 1918 roku probíhala v Rusku občanská válka, ve které bojovali po boku Rusů Češi. Červení a bílí, jak je nazval Jaroslav Hašek, v Rusku velmi oblíbený český spisovatel. Ve 20. letech 20. století žil Jaroslav Hašek v Ufě a pracoval tam jako ředitel armádní tiskárny. Oženil se tam s Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou, zvanou Šura, a tu si později přivezl do Československa, kde na něho čekala jeho zákonná manželka Jarmila. Alexandra byla Haškovou věrnou přítelkyní a spasitelkou – pečovala o něho v době jeho vážného onemocnění tyfem. Dnes v Ufě naleznete ulici Jaroslava Haška, všechny jeho knihy byly přeloženy do různých „ruských“ jazyků. Já osobně jeho knihy miluji, ráda je čtu a také jsme o nich napsala několik článků otisknutých v novinách „Istoki“, které v Ufě vycházejí.

Mnohem smutnější byl osud červených a bílých Čechů, padli. Na začátku září obklíčili Češi Sterlitamakský újezd, kam patří i moje rodná vesnice Kanakaevo. Vesnici vypálili, znásilňovali ženy, kradli domácí potřeby i jídlo. Zabili 5 rudoarmějců, kteří byli následně pohřbeni na břehu řeky Beken Kanakaevo. Moje prababička Kinjabika byla v té době těhotná a nevěděla, co má dělat, protože její manžel nebyl doma.  Když začali Češi střílet z kulometů, schovala se ve sklepě a tam porodila syna Jakuba. Jen tak mimochodem, jména a příjmení Jakub, Kamil, Kamila nebo Rachman se objevují i u Baškirců, i když patří k turecké národnosti. Ve sklepě, kde se moje prababička schovávala, byla zima a tma. Dítě, které se jí tam narodilo, zůstalo němé až do osmi let. Ale pak začalo mluvit moudře a poeticky. Starší lidé ve vesnici mu prorokovali, že z něho něco bude.

 A tak se i stalo. V té době nebyla v Kanakaevu základní škola – Jakub se učil ve škole vzdálené 18 kilometrů od domova. Dále pokračoval na Sterlitamakském institutu. Už v době studií se stal známým lyrickým básníkem. V roce 2018 se bude v Baškortostánu slavit jeho 100. výročí narození. Od Svazu spisovatelů Baškortostánu jsem obdržela pozvánku na tyto oslavy a příští rok by měla být publikována kniha, kterou jsem o něm napsala

Jakub Kulmyj - Kulmuchametov - je autorem 40 knih. Jeho rozsah je obrovský – psal sonety, lyrické básně, portréty malířů, skladatelů, spisovatelů a herců Baškorstánu, zabýval se humorem a satirou. Byl talentovaným básníkem, psal o válce a míru, o lásce, o kráse přírody, o vlasti. Napsal více než 300 písní včetně hymny Baškirska. Velmi zajímavá je povídka s názvem „Cesta života“, která pojednává o jeho vlastním životě.

Ve 2. světové válce bojovalo proti německým fašistům celkem 6 Kulmuchametových – můj dědeček Fatkulla se dvěma bratry -  Jakubem a Chismatem, 3 synové – Rachmatulla, Gajfulla i nejmladší, můj otec Mutigulla, kterému v té době bylo 17 let.  Jakub Kulmyj bojoval v roce 1942 za Moskvu v divizi generála Dovatora. Gajfulla vedl partyzánskou válku v Jugoslávii, Rachmatulla se stal desátníkem, dědeček rozvědčíkem Rokossovského. Z války se vrátili všichni kromě dědečka. Celkem se do vesnice vrátilo 72 mužů z 278 odvedených.

Já jsem se narodila po válce v roce 1957. Vyrostla jsem ve velké rodině, mám jednoho bratra a osm sester. Všichni mají vysokou školu – je mezi nimi ekonom, starostka osmi vesnic, lékařka, fyzička a matematička, inženýrka, několik učitelek. Bohužel jsem dvě sestry v letech 2015–2016 ztratila.

Studovala jsem na filologické fakultě Státní univerzity Baškortostánu, pracovala jsem v časopisech satiry a humoru, v pedagogice a školství, kultuře i divadle. Moje poslední pracovní pozice byla v prezidentském časopise „Panorama Baškortostana“. Jsme autorkou sborníku pro učitele baškirštiny pro 5. - 7. třídu, sborníku o básnících Baškortostánu, sestavila jsme šest sbírek Jakuba Kulmyja. Přeložila jsem 3 sbírky o Baškortostánu „Ty – můj domove“, „Ufa – láska moje“ a „Mezi Evropou a Asií“, všechny byly vydány v roce 2010. Jsme členkou svazu novinářů Ruské federace a Baškirské republiky, jsem pětinásobným laureátem různých novinářských cen.

Život běží dál, a proto s mým manželem Vladimírem rádi cestujeme. Loni jsme navštívili Bajkal, ujeli jsme 21 000 kilometrů, zavítali jsme do 20 zemí, republik a oblastí. Můj článek o našem cestován byl otištěn v časopise „Vatandaš“. Ve svém volném čase překládám do baškirštiny české pohádky. Věřím, že příště budu mít příležitost přeložit pohádky Boženy Němcové. Jsem publicistkou a píšu v ruštině, baškirštině a tatarštině. Píšu o osudech a životě lidí, o různých zemích, o svých zážitcích, o cestování, o světě a ekologii, o literatuře a kultuře. Ráda čtu české noviny a časopisy, poslouchám rádio i hudbu, ráda sleduji české filmy. Miluji Zdeňka Svěráka a české písně, ale mrzí mě, že neumím tančit české tance.

Mám dvě děti – dcera žije v Německu, je vdaná, má dva syny, starší Raul je ve 3. třídě, mladšímu jsou dva roky. Syn Julaj je svobodný, je známým malířem a žije v Ufě. Už byl několikrát ve Sloupě a věří, že při příští návštěvě přírodu v okolí Sloupu namaluje. Jsem šťastná babička, se svými vnuky jsem v kontaktu o prázdninách a mezi tím jim pletu svetry a punčochy.

Jak vidno, my Baškirci a vy Češi toho máme hodně společného. Znáte to, život je všude stejný a nepřetržitě plyne. Všichni chceme klid a mír. Přeji vám, milí občané Sloupu, všechno dobré. Mějte se hezky.