3 otázky pro… Miljaušu Hodboďovou (Kulmuchametovou)

3 otázky pro…

Miljaušu Hodboďovou (Kulmuchametovou)

„Člověk snáze pozná vesmír než svého souseda.“

Erich Maria Remarque

Paní Hodboďová a její manžel žijí v nové čtvrti, která je pracovně nazývána Sloup – Sever. Je tichá, milá, usměvavá, nenápadná. A velmi, velmi zajímavá. Paní Hodboďová je totiž spisovatelkou a žurnalistkou a pochází z Baškirska.

Baškirsko je republika Ruské federace při jižním Uralu na pomezí evropské části země. Hlavním městem je Ufa. Baškirsko má silné vazby na sousední Tatarstán.

I když už několik let bydlí paní Hodboďová v České republice, přispívá do celostátního tisku ve své rodné zemi a pracuje na odborných publikacích. Píše ve třech jazycích – baškirštině, tatarštině a ruštině.  O životě, o životním prostředí, o zajímavých lidech, o historii, o své rodině, zabývá se problematikou prevence drogové závislosti, kouření a alkoholismu, sestavuje portréty, skici, recenze. Jejím koníčkem jsou rozhovory se známými umělci, herci, spisovateli a básníky. Aktivně podporuje baškirský jazyk a literaturu. Je vítězkou mnoha národních soutěží (Zlaté pero) a držitelkou čestných titulů (Učitel roku 1987 a 1996). Sestavila dvě sbírky básní svého baškirského básníka Jakuba Kulmyje. Její syn je úspěšným malířem.

Paní Hodboďová, řekněte nám prosím něco o sobě a své rodině.

Narodila jsem se v obci Kanakaevo v Išimbajské oblasti ve velké rodině s devíti dětmi.  Práce u nás byla vždy na prvním místě. Můj otec, aktivní účastník 2. světové války, celý život pracoval v zemědělském družstvu.

Já jsem vždycky měla štěstí na učitele baškirského jazyka. V době mých středoškolských studií  jsem měla možnost setkat se mnoha spisovateli a básníky. Funkci ředitele školy totiž tehdy vykonával slavný básník Ravil Nigmatullin, který věnoval velkou pozornost rozvoji mladých talentů. Vždy mi říkal: „Miljaušo, jsi z rodiny básníků, sám Bůh ti přikazuje psát. Na to nikdy nezapomínej!“ A tak jsem psala. Vedla jsem školní noviny, přispívala do místních novin, psala jsem o novinkách ve vesnici, o úspěších svých spolužáků, ale také romány a povídky.

Po absolvování střední školy jsem vůbec nepochybovala o tom, co budu dělat dál. Milovala jsem literaturu a poezii. Odešla jsem do Ufy, hlavního města, a nastoupila na univerzitu. Zároveň jsme pracovala v televizi jako vedoucí pro dětské programy.

Po svatbě a narození dvojčat jsem musela práci v televizi opustit. Pracovala jsme jako učitelka v mateřské škole a později jako redaktorka regionálních novin. Můj manžel byl prokurátor, takže jsme se často stěhovali a já pokaždé začínala jako „krajánek“.  

Když se v roce 1985 naše rodina přestěhovala do zauralského města Sibaj, začala jsem pracovat jako učitelka. I když učitelství mělo být původně přechodné zaměstnání, dokud děti nevyrostou, věnovala jsem se mu na různých školách celých devatenáct let – těch nejlepších a také energicky nejnáročnějších let vzhledem k výchově dětí.  Postupně jsem se vypracovala z řadové učitelky na metodičku učitelů rodných jazyků a literatury na odboru školství města Ufy.

Takže propagujete baškirský jazyk?

Ano, přesně tak. V době, kdy jsem pracovala na škole v Sibaji, nemohla být o výuce baškirštiny ani řeč. Přitom se jednalo o velmi kvalitní, elitní školu, kde studovala téměř veškerá budoucí inteligence Zauralí. Děti, které by se chtěly naučit baškirský jazyk, tam bylo žalostně málo. O víkendech a po práci jsem tedy vzala své ratolesti, vyrazila do domácností v okolí a agitovala. Vedla jsem přípravné kroužky baškirského jazyka, zvala slavné baškirské hudebníky, zpěváky, spisovatele a další umělce. Přispívala jsem do různých publikací na národní úrovni. Díky tomu se ledy prolomily. Jako učitelka baškirštiny jsem se zúčastňovala seminářů a dělila jsem se o své zkušenosti s kolegy, organizovala jsem náslechy a ukázkové vyučovací hodiny. Na jednom ze zasedání národní akademik Z. G. Uraksin řekl: „ Pokud existují takoví učitelé jako Miljauša, bude baškirština žít dlouho." Tato slova byla nejvyšším zhodnocením mé práce. Po čtyřech letech na střední škole jsem dokončila kombinované studium (baškirština a zeměpis). Město mě znalo a rodiče žáků se snažili, abych to byla já, kdo jejich děti bude učit baškirštinu a literaturu.

Kromě práce ve škole jsem vždy milovala žurnalistiku. Jsem sociální aktivistka – mám v sobě hluboko zakořeněnou odpovědnost, obětavost, pracovitost, touhu pomáhat svému lidu a vlastenectví. Vždy jsem pracovala pro mnoho spolků, společností a výborů. Účastnila jsme se soutěží, obdržela tituly, například za vynikající výsledky ve vzdělávání.    

V roce 1992, kdy se se moje rodina přestěhovala do města Šakša, jsem se setkala s Gajnetdinem Tuvalevym, ředitelem školy nově zřizované školy. Řekl, že potřebuje zkušeného učitele, který by se mohl stát majákem pro ostatní, že postrádá podporu pro otevření jazykové sekce baškirštiny v jeho škole. Přijala jsem jeho nabídku. Učila jsem paralelně na dvou školách, rekvalifikovala se. Vyučovala matematiku, ruský jazyk, přírodní vědy a samozřejmě baškirštinu. Kromě toho jsem vedla různé kroužky, dětský orchestr, pořádala jsem pro děti návštěvy divadelních představení, muzeí, galerií, organizovala setkání s umělci, spisovateli, básníky, pracovníky televize, rozhlasu i novin. Už po roce byly práce některých mých studentů otištěny.

Sama jsem pracovala na odborných publikacích o baškirštině, jako první mezi učiteli baškirštiny ve městě jsem vydala časopis „Iman“, sborník jazykově nadaných studentů „Šandau“, vedla jsem kroužek žurnalistiky. Byla to zkrátka škola, ve které rostla budoucnost baškirského národa. Proto pro mě bylo ctí pracovat v ní.

Jak jste se stala profesionální novinářkou a na čem nyní pracujete?

Až v roce 2004 jsem byla schopna vrátit se ke svému snu - pracovat jako novinářka. Nemohla jsem nepsat. Vždy to pro mě byla potřeba duše. Když mě slavný spisovatel Marcel Salimov pozval do redakce časopisu, všichni byli v šoku! Ale já jsem věděla, že mohu a hlavně chci pracovat jako novinářka. Marcel Salimov byl skvělým rádcem a průvodcem, byl to učitel s velkým „U“. S vděčností vzpomínám na léta práce s ním. Studenti, učitelé chodili k nám nebo jsme organizovali setkání na středních a vysokých školách ve městě, protože jedno je jisté: čtenář je vychován ve škole! O rok později, mě Marcel Salimov povýšil a já se musela vypořádat se všemi organizačními záležitostmi redakční rady.

Poté jsem působila jako zástupkyně šéfredaktora pedagogicko-metodického časopisu "Učitel Baškirstánu", pak v časopise kultury a umění "Tamasha". I jinde.

Všude tam, kde jsem pracovala, jsem se vždy snažila, aby byly publikace čtivé, aby si našly cestu ke čtenáři. Také věřím, že úkolem novináře je pomáhat obyčejným lidem, stavět mosty mezi lidmi. O to se velmi snažím. 

V současné době cestuji a píši. Navštívila jsem Šulgan-Taš a napsala skicu, která byla vydána v českém jazyce v časopise Koktejl. Muzeu ve Slavkově jsem předala materiál o účasti baškirských vojáků ve Vlastenecké válce 1812. Vítám zájem o přeložení několika baškirských děl do češtiny a také bych ráda představila svou rodnou zemi, na kterou jsme velmi hrdá, vám, Čechům. 

Ptala se MaJ (2016)