100. výroční narození Dajana Bajanoviča Murzina

Dajan Bajanovič je nositelem 86 vyznamenání a medailí SSSR a Československa. Byl vyznamenán dvěma Řády rudé hvězdy, Řádem vlastenecké války I. stupně, dvěma Řády rudého praporu, Československým vojenským řádem Za svobodu, vyznamenáními Slovenského národního povstání, Vojenským křížem I. stupně, „Za svobodu Československa“, Řádem rudého praporu (Československo), Stříbrným mečem samosprávy města Zlína a mnoha medailemi. Nejvyšší vojenský řád Československa – Československý válečný kříž byl udělen Dajanu Bajanoviči 28. 9. 1944. Současně byl povýšen na majora a v roce 2000 v souvislosti s 55. výročím vítězství nad fašismem byl jmenován Ministerstvem obrany České republiky plukovníkem. Posmrtně byla hodnost plukovníka udělena také prvnímu veliteli brigády Janu Ušakovovi. Do rozpadu socialismu byla ve Zlíně pojmenována jedna z ulic Majora Murzina, dnes ale, bohužel, nese předchozí pojmenování Dlouhá ulice.

      Dajan Fatkelbajanovič Murzin se narodil 20. ledna 1921 ve vesnici Staré Balykly v Bakalinském okrese v Baškortostánu. Svůj příběh o nesmrtelném bojovníku – osvoboditeli chci začít jeho rodokmenem, jehož kořeny sahají do 18. století. Prapradědeček D. Murzina - Ibatulla (1787) přišel na baškirské území z Tambova. Jeho syn Bikmurza se narodil v roce 1818, synem Bikmurzy byl Galljamutdin (1850), synem Galjamutdina pak Fatkelbajan (1883) – dále rod pokračuje jmény Dajan Fakelbajanovič (1921), jeho synem Igorem (1957), dcerou Igora – Albínou, dcerami Albíny –  Karinou a Margaritou…

      Jak píše ve svém článku rodák z vesnice Staré Balykly Rif Mukamiljevič Kalimullin, „otec Fatkelbajan Galljamutdinovič (1883-1971) byl veselý, moudrý, gramotný člověk. Vesničané ho nazývali milovaným „Fatkušem“. Ve 30. letech v rodné vesnici zakládal kolchoz „Sovět“ a byl jeho prvním předsedou. Byl ženatý s Fatimou Chasanovnou (1883-1969) ze vzdělaného rodu Eniki.“

     V rodině Fatkelbajana Galljamutdinoviče vyrůstalo 7 dětí – šest chlapců a jedna dívka – dvě z dětí ještě před válkou v důsledku nehody zemřely. Jako hlava rodiny velmi záhy naučil syny jezdit na koni, cvičit na hrazdě, plavat, dobře běhat, aby byli jeho „chlapi“ fyzicky silní a vytrvalí. Kromě toho je naučil rozeznávat jedlé kořeny a léčivé rostliny, kosit trávu, sekat dříví, orat pole. Byl přesvědčen, že děti rolníka se musí umět postavit k jakékoli práci. V této prosté, pracující křesťanské rodině se narodil Dajan Bajanovič Murzin.  

            V dětství se Dajan lišil od ostatních svou statečností a důvtipem. Jeho nejlepším kamarádem byl tehdy Rchulbajan Šarafutnikov, který se stal po válce učitelem Achmanovské školy v Bakalinském okrese. Oba přátelé rádi jezdili na koni, koupali se v řece Sjuň. Jednou po koupání, zcela mokří, usedli na koně a pospíchali do vesnice. Náhle na ně na křižovatce někdo silně zakřičel: „Stůjte!“. Dívají se a vidí před sebou vozík. V něm sedí muž s malým chlapcem. Co dělat? Kůň letí jako střela, jen tak-tak se nesrazí s vozíkem. Dajan seskočil na vozík a zastavil splašeného koně. Vše se událo během několika málo sekund, proto se všichni velmi divili. Vtom někdo hlasitě zakřičel: „To je Čapaj!“ Od té doby ho začali nazývat „Čapajem“, což je příjmení hrdiny občanské války Vasilije Ivanoviče Čapajeva.

     B letech 1927-1937 se Dajan učil ve vesnické škole v obci Achmanovo, potom pokračoval ve vzdělávání ve Staro-Kuručevské a Tujmazinské škole č. 1, dálkově vystudoval Bakalinskou večerní školu. Měl rád všechny předměty, ale zejména matematiku. V letech 1937-1939 dálkově studoval na Kušnarenkovské pedagogické škole, po jejímž absolvování pracoval jako učitel ve vesnici Katajevo (1937). Ale ne dlouho. Mladého nadějného učitele jmenovali ředitelem Tuktagulovské školy (1938) a v roce 1939 byl povolán k plnění vojenské služby do Ufy, která pokračovala v Leningradě. Když se Fatkelbajan Galljamutdinovič loučil se synem, přál mu, aby se stal prvním úspěšným velitelem z vesnice Staré Balykly.

     B roce 1940 se D. Murzin stal kadetem vojenské školy v Rize, sloužil jako pomocný velitel čety v 10. pěší divizi Baltského vojenského okruhu. V době vojenské služby se mu velmi hodila jeho fyzická zdatnost, které dosáhl zásluhou otcových tréninků a tvrdé výchovy. Byl mu za to velmi vděčný.

      Když začala válka, z Murzinovy rodiny odešlo na frontu celkem 6 mužů: bratři Kašbutdin (1901), Nurlygajan (1903), Galjautdin (1907), Dajan (1921), Ramazan (1925) a manžel sestry Sažidy – Imamgali. Kašbutdin byl tankistou a zemřel hrdinskou smrtí na začátku války, Nurlygajan zmizel beze stopy, smrt si našla i Imamgaliho. Později se podařilo zjistit, že Nurlygajan padl do zajetí, o Dajanovi nebyly zprávy od roku 1941. Naštěstí jej čirou náhodou v listopadu 1943 spatřil na přehlídce v osvobozeném Kyjevě krajan z Baškortostánu a sdělil jeho rodičům, že syn Dajan je živ a zdráv. Otec jej poté prosil v dopisech, aby se po válce vrátil do rodné vsi. 

            Válka zastihla Murzina v době jeho studií na vojenské škole v Rize. Večer 21. června jim sdělil plukovník Akimov, že zítra začítá válka… Kadeti bojovali za rodnou zemi a snažili se ji ubránit proti nepříteli. Byli silní, zkušení a dobře vyzbrojení. V bajonetovém útoku byl Dajan těžce raněn na krku a boj přežilo jen 9 mužů. Život mu zachránil lotyšský stařec, který jej odvezl do nemocnice v Rize, kde leželi němečtí i sovětští vojáci. Zde se Dajan seznámil s námořníkem Ivanem, se kterým uprchl k běloruským partyzánům, aby se nedostali do koncentračního tábora. Byli zařazeni do oddílu „Za vlast!“, Dajana jmenovali velitelem oddílu rozvědčíků a začali ho nazývat „Jurijem Basiljevičem“ – ve válečných letech používaly neruské národy ruská jména a příjmení. Roku 1942 jeho vyzvědači podnikli spoustu „úspěšných“ sabotáží proti fašistům.   

            Dajan Bajanovič dobře ovládal baškirský a tatarský jazyk, rozuměl také turkickým jazykům, jako byl například kazašský, uzbecký a kirgizský jazyk. To mu pomohlo stát se agentem ústředí Turkestánské legie v Jampolu, tvořené z národů Střední Asie. Poté, co kontaktoval bývalého poručíka Rudé armády Kazacha Kuramysova, získal cenné informace o rozmístění legie, dozvěděl se o organizaci podzemních legionářů v Berlíně pod vedením tatarského básníka Musy Džalila. Jako agent Turkestánské legie pracoval od srpna 1942 do srpna 1943. Během jedné vojenské operace byl přepaden a těžce raněn německým odstřelovačem do nohy. Poté byl letecky dopraven do Moskvy, kde se léčil a současně studoval. Když ukončil studium, vrátil se Murzin pod falešným jménem Armedis Stakos znovu do Turkestánské legie, kde se mu podařilo převést 825. prapor na stranu běloruských partyzánů. Před odjezdem legionáři zabili 74 německých důstojníků, předali partyzánům 1000 pušek, 100 kulometů, 26 nákladních aut s jídlem, léky a uniformami.

            Podzemní práce Dajana Murzina v Donbasu trvala do roku 1943. O jeho činnosti v týlu nepřítele psal bývalý komunista – podzemní člen Doněcku A. I. Cholin, který dobře znal Dajana Murzina, v knihách: „Stránky letopisů Doněcké koksovny“ (2003) a „Má drahá Rutčenkovka“ (2010). V současné době je v Doněcku na budově, která sloužila Turkestánské legii, instalována pamětní deska s nápisem: „Zde v letech okupace Kirovského okresu působil rozvědčík Rudé armády – národní hrdina Československa Murzin Dajan Bajanovič.“ 

            Poté Murzin studoval ve škole pro rozvědčíky ve městě Berdjansk-Osipenko, od prosince 1943 do dubna 1944 bojoval na území Vinické a Oděské oblasti Ukrajiny a Moldavska. Zde založil oddíl pojmenovaný po V. M. Molotovovi o počtu 350 osob, navázal kontakt s místní podzemní organizací. „Národní mstitelé“ zničili pracovní sílu a techniku nepřátel, osvobodili vesnice a města od německých okupantů, neumožnili jim odvézt do německých koncentračních táborů tisíce lidí, krást dobytek atd. – o této etapě jeho činnosti napsal ve své knize „Partyzáni Moldavska“ (1954) spisovatel D. D. Jelin.

                                                           ххх

            Třetí školu pro rozvědčíky Dajan Bajanovič studoval v kyjevské obci Svjatošino od dubna do srpna 1944. Byla to internacionální škola, kde měli své zastoupení také Češi a Slováci. Jejich pedagogy byli členové III. internacionály, komunisté Klement Gottwald, Jan Šverma, Markus Wolf, Dolores Ibárruri, Maurice Thorez, P. Togliatti aj. V letech 1941 – 1943 takováto speciální škola fungovala u nás v Baškortostánu v obci Kušnarenkovo. Když v roce 1944 přestala existovat III. internacionála, byla škola přemístěna na Ukrajinu. Z obce Kušnarenkovo do vsi Svjatošino odešlo i 15 českých a slovenských patriotů, mezi nimi také první velitel 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky - Ján Ušiak, se kterým se Murzin seznámil.

            Studium v této škole bylo ukončeno v srpnu roku 1944. První skupina průzkumníků v počtu 13 osob s velitelem Jánem Ušiakem seskočila padákem na Slovensku v obci Sklabiňa u Martina v noci 12. srpna, druhá skupina v počtu pouhých 8 osob v noci 31. srpna – velitelem byl náčelník štábu a poradce velitele Dajan Murzin. Jak známo, že z 21 průzkumníků bylo 14 Čechů a Slováků.

     V obci Sklabiňa byl oddíl Ušiaka-Murzina přejmenován na 1. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky. Brigáda byla doplněna patrioty z okolních vesnic, lidé se chovali k partyzánům jako ke svým osvoboditelům, pomáhali jim, jak mohli. O tom napsal ve své knize „Svědectví o Slovenském národním povstání“ generální tajemník KSČ Gustáv Husák: „… nové oddíly vznikají v prvé řadě kolem sovětského důstojníka. Tito velitelé dobře znají partyzánský boj, který se odehrává na Slovensku.“ (s. 727)

     „ – Valaši byli naší oporou, dělili se o poslední kousky chleba, zachránili nás před smrti hladem“ – řekl při svých vzpomínkách během shromáždění ve Vsetíně roku 2002 Dajan Bajanovič – „vy Slováci jste zlatý národ, děkuji vám!“

            29. srpna 1944 začalo na Slovensku Slovenské národní povstání, kterého se účastnilo 20 000 partyzánů a 60 000 povstalců. Účastnily se ho také oddíly Ušiaka-Murzina z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky a oddíl „Vysoké Tatry“ našeho krajana z Mečetlinského okresu Baškortostánu Vafy Akhmadullina.

Partyzáni z brigády Jana Žižky bojovali u měst Vrútky, Martin a Strečno, těžká zranění utrpěli A. Turskij a Valentin Nikolajev, mnoho partyzánů padlo. 

            10. srpna 1944 dostal oddíl rozkaz, podepsaný generálem T. A. Strokačem, aby přešel hranice na Moravu. Velitelství partyzánského štábu pociťovalo časovou tíseň, bylo třeba, aby partyzáni svou činností oslabili nepřítele do příchodu Rudé armády.

     Oddíl se pokusil o přechod hranice dvakrát. Poprvé to bylo 25. září 1944. Tehdy došlo mezi partyzány a Němci k vojenskému střetu, ve kterém padlo přes 200 partyzánů. Proto při druhém pokusu Murzin rozdělil oddíl na menší skupiny a tato strategie se ukázala být úspěšnou. První třicetičlenná skupina v čele s Murzinem zdolala hranici bez ztrát na životech během nočního lijáku z 28. na 29. září. Cestu zvládli díky převaděčům z Karlovic a učiteli z Prostřední Bečvy Františku Hašovi. Partyzáni se přemisťovali od Malých a Velkých Karlovic směrem dál na Moravu a nakonec se usadili na hoře Kněhyně, jejíž nadmořská výška je 1257 metrů. Cestou nesměli kouřit, smát se, hlasitě mluvit a rozdělávat oheň. Po tomto úspěchu hranice přešli také ostatní skupiny. Za týden se Murzin setkal s rozvedčikama „Volfram“ – anglickými parašutisty českého původu, se kterými chtěl bojovat proti společnému nepříteli – fašismu. 

            2. října 1944 se konfident Jan Dvořák vzdal Němcům a udal všechny osoby napojené na partyzány, Ušiak i Murzin byli těžce zranění. Velitel Ján Ušiak, aby se nedostal do rukou Němců, ukončil svůj život výstřelem z pistole. Murzina zachránil hajný Jindřich Tkáč, který pro něj vykopal v lese bunkr. Nicméně nemohl každý den chodit ke zraněnému. V listopadu byla Němci zorganizovaná velká represívní operace „Tetřev“, jejímž cílem byla likvidace partyzánských skupin na území východní Moravy, zejména Valašska. Této operace se účastnilo 13 000 německých vojáků, kteří nazývali partyzány „bandity“ a jejich velitele „veliteli banditů“.

            Když došly potraviny a objevily se vši, rána na noze začala hnisat, rozbil se kompas „Dajan Bajanovič si sám zoperoval ránu a díky tomu zůstal naživu. V osamocení, hladový a chudý vzpomínal na Baškortostán, na rodiče a bratry, partyzánské pochody Běloruskem s písní Pjatnického „Ach, mlhy moje.“ Mlhy v Československu, husté jako mléko, chránily partyzány před nepřáteli. V mlhavých dnech partyzáni organizovali úspěšné operace…

               12. listopadu 1944 došlo ke střetu partyzánů s německými okupanty, při kterém zahynuli oba radisté, Alexandra Timošenková a Vladimír Kolomackij. Tím brigáda ztratila spojení s Kyjevem a až do ledna zůstala bez vrchního velení. Bez ohledu na to brigáda i nadále rostla a podnikala akce proti fašistům. Provedla mnoho diverzních akcí a sabotáží. Když se oddíl rozrostl do velikosti brigády, Murzin jej zformoval v novém duchu, vytvořil nový štáb v čele s velitelem. Jeho zástupcem se stal P. F. Buďko, politickým komisařem kapitán I. Stěpanov, náčelníkem štábu V. P. Nastěnko. Členem štábu byl i bývalý vojenský zajatec J. Kulikov, sterý se po válce stal asistentem na Moskevské univerzitě a psal vzpomínky o partyzánské válce. Vzhledem k hustému osídlení, bohaté síti cest a nevelkým lesním masívům musela partyzánská brigáda na Moravě jednat novým způsobem, a to v malých skupinách. Mezinárodní brigáda, tvořená z patriotů 24 národností, byla rozdělena na 35 oddílů. Spojení mezi sebou navazovaly jednotlivé oddíly prostřednictvím poslů a osob v podzemí. Brigáda realizovala svoji diverzní a sabotážní činnost na železničních tratích a mostech v oblasti východní a částečně střední Moravy, a to až do samého konce války. Na začátku roku 1945 bojovali partyzáni obzvlášť aktivně např.: v březnu 1945 se brigáda pod vedením skupiny zpravodajských důstojníků A. Griněvského podílela na zpravodajských činnostech. Jménem brigády byly rozšiřovány letáky, vyzývající k boji proti okupantům.

     Začátkem ledna 1945 byla v Československu vysazena průzkumná skupina NKVD „LUČ“ a poté se přes jejich radiostanici brigáda spojila s ukrajinským štábem partyzánského hnutí. 6. ledna 1945 štáb přejmenoval partyzánský oddíl na 1. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky.

               V prosinci 1944 brigáda organizovala úspěšné operace ve Valašském Meziříčí: byly zničeny německé vojenské vlaky s municí – tuto operaci řídil velitel diverzní skupiny Alexandr Dolinov; u Přerova byl do povětří vyhozen vlak Němců, bylo zabito 18 nepřátel a 50 utrpělo zranění atd. Partyzáni brigády Jana Žižky osvobodili od fašistů mnohá města a vesnice, kde byly vytvořeny lidové revoluční výbory. V době bojů od října 1944 do května 1945 brigáda zlikvidovala 4179 fašistických vojáků a důstojníků, 1017 jich zranila, vykolejila 60 vlakových souprav, vyhodila do povětří 86 mostů a zorganizovala víc jak 100 dalších operací. Když padl do zajetí velitel 16. tankové divize generál von Müller, operaci řídil sám velitel brigády.

            Na území Československa D. Murzin bojoval od srpna 1944 do května 1945. Zlín byl osvobozen 2. května; brigáda Murzina se přiblížila k městu společně s divizí generálmajora Umanského, ve které bojovaly také rumunské jednotky. V té době pobývaly ve Zlíně skupiny Němců, převelené z Jugoslávie.

            1. května 1945 byl osvobozen Přerov, 4. května Vizovice, od 1. do 6. května došlo k osvobození všech 43 vesnic zlínského okresu. 4. května 1945 se ve Zlíně konalo na náměstí Míru shromáždění. Velká přehlídka byla uspořádána ve Zlíně 6. května – z průvodu se radoval i D. Murzin, který jej sledoval z balkónu městské správy. Tento radostný den partyzáni brigády Jana Žižky prošli ulicemi města jako osvoboditelé. Na tomto slavnostním setkání promluvil i velitel brigády, který řekl:

     - Ať žije vítězství! Ať žije sovětsko-české přátelství!

     Po přehlídce D. Murzin uspořádal pohřeb partyzánů ve Vizovicích, 8. května byli pohřbeni partyzáni, kteří zahynuli během bojů o Zlín. A 12. května dostala nejdelší ulice města název Murzinova ulice. Po válce byl v Komenského parku v centru Zlína vybudován Památník obětem 2. světové války – partyzánům brigády a vojákům Rudé armády.

            D. Murzim pobýval ve Zlíně do 25. května 1945: byl asistentem dočasného velitele Zlína, kapitána A. S. Jegorova, se kterým společně organizovali odminování města a okresu, ustanovovali řád, pro Ministerstvo obrany ČR podávali svědectví z období války na území Československa. Poté byl odvelen do Kyjeva k podání speciální zprávy, kde pracoval ještě 15 dní a do Baškortostánu se vrátil až na podzim společně s manželkou  Naděždou Pavlovnou Jermakovovou.

     Brzy po válce se D. Murzin vrátil k pedagogické činnosti: byl jmenován školským inspektorem v Bakalinském okresu Baškirské SSR. Dálkově studoval Kazaňskou právnickou školu a poté Všesvazový právnický institut, poté pracoval dva roky jako vyšetřovatel. V následujících letech pracoval jako pomocník prokurátora Bakalinského okresu Baškirské SSR, potom jako prokurátor Abzelilovského okresu Baškirské SSR a města Sterlitamak. V roce 1955 byl D. Bajanovič jmenován vedoucím oddělení pro dozor nad dodržováním zákonů v místech výkonu trestu Baškirské SSR. V letech 1961-1962 byl jmenován náměstkem ministra vnitra Baškirské SSR, dále od roku 1962 do roku 1969 pracoval na prokuratuře. V roce 1969 byl jmenován předsedou Baškirské advokátní komory a na tomto postu pracoval 18 let –  během těchto let zaujímala Baškirská advokátní komora v Rusku 1. místo.

     D. B. Murzin byl inteligentní, čestný, pracovitý člověk. Aktivně se účastnil společenského života města a republiky: pracoval ve výboru válečných veteránů, vystupoval před studenty a žáky, učil je odvaze. Byl členem prezídia Rady válečných a pracovních veteránů, ozbrojených sil a zákonodárných orgánů Baškortostánu, bojoval proti zločincům, korupci a nespravedlnosti. Legendární velitel napsal dvě knihy: „Povinnost vykonaná se ctí“ (1997) a „Fronta v týlu nepřítele“ (2005), které informují o historii partyzánské brigády v letech 1944 – 1945, o boji na územích obsazených fašistickým Německem, o přátelství národů a lásce k vlasti. Hrdina Sovětského svazu, letec – spisovatel G. B. Gofman mu věnoval knihu „Černý generál“ (1975)“, přeloženou do mnoha jazyků světa i Ruska.

     O činnosti partyzánské brigády Jana Žižky a jejím veliteli Dajanu Murzinovi je mnoho zajímavého napsáno v knize „ Na každém kroku boj“ (Vsetín, 2012) české spisovatelky Marie Hrošové, založené na archívních materiálech. Na této knize autorka pracovala celých 10 let!

     Během osvobozování Československa zahynulo nejméně 140 000 vojáků Rudé armády a tisíce partyzánů… Na každém kroku jsou zde památníky, hromadné i solitérní hroby. A kolik hrobů mají neznámí partyzáni a vojáci Rudé armády? Když se s nimi setkám, pláču, vzpomínám na vyprávění svého otce, který byl na frontě a dostal se s oddíly 2. ukrajinského frontu pěšky do Evropy…

     Během svého života Dajan Bajanovič 22krát navštívil Československo, kde se setkával s partyzány a měl veřejná vystoupení. Poprvé po válce přijel do Československa v roce 1962 na pozvání tehdejšího prezidenta Československa Antonína Novotného, aby získal čestný titul „Hrdina Československé republiky“.

Od roku 1960, resp. 1962, když se stalo Československo socialistickou republikou, „Hrdina Československé socialistické republiky.“

            V poválečných letech Dajan Bajanovič pokračoval v setkávání s bývalými partyzány také v Rusku. V roce 1977 se s manželkou Naděždou Pavlovnou setkal v Taškentu s československou delegací, která přijela do Uzbekistánu. Tehdy se do hlavního města sjeli partyzáni z Uzbekistánu, Kazachstánu a Arménie, aby se setkali se slavným velitelem. V roce 2010 se v mém oblíbeném městě Ufa setkal s delegací, vedenou ministrem financí České republiky Eduardem Janotou, do konce života se velitel přátelil se soudruhem Janem Ondrovčákem, který v poválečných letech proslavil Ministerstvo národní bezpečnosti Československa. Dajan Murzin se společně s prezidentem Ruské federace V. Putinem zúčastnil v roce 2005 oslav 60. výročí osvobození Slovenska od fašistů a položili věnec k Věčnému ohni. Do konce života Dajan Bajanovič pečlivě střežil fotografii, na které mu Vladimír Vladimirovič tiskne ruku. Můj krajan se přátelil také s L. I. Brežněvem, N. S. Chruščovem, s prezidenty Ruské federace Dmitrijem Medveděvem a Vladimírem Putinem, se synem A. I. Mikojana – Stěpanem, ruským generálním prokurátorem Jurijem Čajkou, prezidentem Baškortostánu Rustemem Chamitovem…Dobře se znal s Klementem Gottwaldem, Janem Švermou, Gustávem Husákem, Antonínem Novotným, hrdinou Sovětského svazu generálem Ludvíkem Svobodou, S. A. Kovpakem atd.

     V roce 2011 v Baškortostánu oslavili 90. výročí narození Dajana Bajanoviče. V těchto slavných dnech se před jeho domem utvořil velký zástup lidí, kteří přišli poblahopřát jubilantovi. Tohoto dne se však nedožila jeho žena Naděžda Pavlovna Jermakovová, čestná občanka tří československých měst, oceněná mnoha sovětskými i československými řády a medailemi. Naďa pocházela z Běloruska. Odvážná partyzánka byla lékařskou instruktorkou, radistkou, nejednou vyléčila raněného Murzina, byla spojkou brigády. Po válce pracovala 28 let v Ufě jako zdravotní sestra. Manželé Murzinovi prožili společně 50 let života, a i když Naděžda Pavlovna odešla z tohoto života v roce 1994, Dajan Bajanovič už se znovu neoženil.

            Jak píše Karin, pravnučka Dajana Bajanoviče, Naděžda Pavlovna měla poetickou duši a psala verše. Jejich tématem byla válka a mír, osudy lidí a krása života v míru.

            Dajan Bajanovič odešel z tohoto světa v únoru 2012. Poslední rozloučení s legendou se konalo v Domě důstojníků v Ufě. Vedle jeho rakve stáli studenti kadetní školy, čestnou stráž drželi důstojníci. S hrdinou Československa se loučila celá republika: byli to nejen jeho příbuzní a známí, ale také krajané, studenti a žáci, vojáci a právníci, advokáti a váleční veteráni, novináři a pedagogové. Přišlo mnoho telegramů ze všech koutů Ruska, kondolenční telegram poslal také prezident Ruské federace V. Putin, prezident Baškortostánu R. Chamitov, velvyslanec České republiky v Rusku Petr Kolář, velvyslanec Slovenské republiky v Rusku Jozef Migaš, kteří připomenuli „velký přínos Dajana Murzina v osvobozování národů Československa od fašismu, v upevňování míru a přátelství. Jméno národního hrdiny Československa zůstane navždy v paměti Čechů a Slováků. Po právu mu náleží československý vojenský řád „Za svobodu.“ Smrt legendárního velitele je ztrátou pro každého, kdo znal a obdivoval tohoto vynikajícího člověka.“ Kondolenční přání zaslala také Ukrajina, Moldavsko, Bělorusko, o úmrtí Dajana Murzina informoval také tisk Baškortostánu, noviny „Večerní Doněck“ na Ukrajině atd.

     D. B. Murzin je pohřben na Jižním hřbitově v Ufě v sektoru slavných osobností. „Černému generálovi“ byla udělena vojenská vyznamenání, zazněly salvy na rozloučenou, hrob národního hrdiny pokryly četné věnce.

     D. Murzin byl národní hrdina Baškortostánu a Ruska, České republiky a Slovenské republiky. Studovala jsem životopis svého krajana se zaměřením na jeho bojovou činnost a napsala jsem o něm knihu. Když jsem knihu psala, pomáhali mi lidé různých profesí: etnografové, učitelé, historici…, prostě všichni, kteří nezapomínají na své osvoboditele. Byl to Roman Babica, Jaroslav Plaček, přítel Dajana Murzina Daniel Gardulak, lékařka Ludmila Gajová, odborná referentka obce Sklabiňa Bibiana Truchlíková, pracovnice muzea Jana Kohoutová, předseda Svazu protifašistických bojovníků Igor Kovačka a můj manžel JUDr. Vladimír Hodboď, se kterým jsem společně navštěvovala všechna místa bojů, osvobozená města a vesnice České republiky a Slovenské republiky. Děkuji vám všem!

     Na počest 100. výročí narození Dajana Murzina v obci Staré Balykly a ve městě Ufa, kde žil, v budově prokuratury Djurtjulinského rajonu, kde pracoval, byly instalovány pamětní desky. D. Murzin – čestný občan obce Bakaly a města Ufy. V obci Bakaly se nachází muzeum D. Murzina. Ať památka na slavného syna Baškortostánu nikdy neupadne v zapomnění!

    Milausha Godboď (Kulmuchametova), Česká republika