Úřední deska

Hlášení rozhlasu

Portál ČHMÚ - aktuální informace

chmu

Mobilní aplikace

Logo mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Volně ke stažení:

Google Play

App Store

Mimořádné události

vcb

kp

Interaktivní mapa

Kliknutím do mapy otevřete mapový prohlížeč

Kliknutím do mapy otevřete mapový prohlížeč

Webová kamera

NÁMĚSTÍ

Městys Sloup

PŘÍHON

Městys Sloup

Lokální počasí

Rozpočet

Rozpočet

MORAVSKÝ KRAS A OKOLÍ

MORAVSKÝ KRAS A OKOLÍ

Počitadlo

Návštěvnost:

ONLINE: 9
DNES: 149
TÝDEN: 2218
CELKEM: 2106085

Navigace

Obsah

Tři otázky pro MUDr. Ludmilu Gájovou

Typ: ostatní
3 otázky pro MUDr. Ludmilu Gájovou, sloupskou lékařku.

1. Letos půjde Váš vnuk do první třídy. Jak Vy vzpomínáte na Vaše první školní léta ?

Psal se rok 1943 a já jsem začala chodit do první třídy. Sloupská škola tehdy byla v budově dnešního Zemanova hotelu,  dosud zánovní,  vybudovaná v době „první republiky“. Sjížděli se do ní žáci ze širokého okolí, do „měšťanky“ (tj. od šesté do deváté třídy). Škola druhého stupně v Ostrově a Lipovci ještě neexistovala. V jednotlivých vesnicích bylo většinou jen pět ročníků tzv. „obecné“. Školní budova v naší obci byla proto přeplněná. Pro malé prvňáčky ze Sloupu a ze Šošůvky v ní nebylo místa. První tři třídy sloupské obecné našly útočiště v patře místního mlýna. Tam mě také zavedla moje maminka po slavné mši svaté, která zahajovala školní rok.

Vešly jsme do mlynářova dvora a odtud po schodech do patra. Tam byla „přezouvána“ a dvě třídy s tabulemi jako z dob Boženy Němcové, se stolkem pro učitele a s řadami zeleně natřených lavic. V koutě stála kamna,  ve kterých se v zimě topilo. Nechyběl ani kovový stojan s umyvadlem a věšáčky na dětské ručníčky. Za „přezouvárnou“ byl samozřejmě i kloset, který ale nebyl splachovací.

V první třídě bylo plno křiku. Děti se křečovitě držely maminek. To mě udivovalo. Moje maminka byla zaměstnaná. Každé ráno odcházela do ordinace a já už jsem dávno chápala, že nemůže být pořád se mnou. Situaci ve třídě diplomaticky uklidňoval náš první pan učitel, Adolf Mrázek : „Dětičky, neplačte ! Zůstanete tady jen chvilku. Než dojdou maminky na most, tak já Vás pustím domů a vy je ještě dohoníte.“

Pan učitel Mrázek ! To byl zlatý člověk. Způsobil, že se nám ve škola začalo líbit. O každém písmenku nám vykládal pohádku. Dodnes si pamatuji že „L“ je princezna Lenička, která byla líná, nic nedělala, jen sedala opřená o strom. Že „M“ jsou dvě sestřičky, Mařenka a Martička, které rády chodily na procházku a držely se přitom za ručičky. Že číslice „dvě“ je husička a „trojka“ jsou dva rohlíčky nad sebou.

Také jsme se už od první třídy učili německy. To jsme si hráli na obchod. K tomu byly atrapy z lepenky, na kterých byly namalované brambory, chléb, maso, jablka, ale i různé dobroty, které jsme nikdy neviděli a neochutnali jako třeba čokoláda nebo banány. Vždyť pro české děti byl tehdy jedinou pochoutkou sáček tvrdých cukrlat, které dostávaly jako příděl na jeden měsíc. Přesto jsme po panu učiteli trpělivě opakovali, jak by to nebo ono řekl německý chlapeček nebo holčička.

Tak minul náš první školní rok a my jsme se naučili číst v českém slabikáři, trochu počítat a základní německá slovíčka. Také jsme mívali hodiny tělesné výchovy a zpěvu. Protože ve Sloupě nebyla žádná tělocvična, chodívali jsme na stráň a na luka, běhat a hrát si.

Ve druhém ročníku převzal naši třídu pan učitel Bárta. Byl na nás hodný. Pamatuji se, že nám hrával na housle a maloval krásné obrázky ze sloupského okolí. Dodnes mám doma dvě jeho kresby. Na podzim vyrobil velkého papírového draka a v hodině tělocviku nám ho na lukách pouštěl. Běhali jsme za ním a posílali jsme drakovi po provázku psaníčka s různými vzkazy.

 

2. Vaše první školní roky byly poznamenány válkou. Jak jste ji jako školačka vnímala ?

Ve druhé třídě trvalo vyučování jen krátce. Někdy koncem ledna nastaly „uhelné prázdniny“. Nebylo čím topit. Pomalu se k nám přibližovala fronta. V Šošůvce a ve Sloupě byli umístěni ruští zajatci, které denně vodila ozbrojená vojenská eskorta na lesní práce. V okolí se skrývali partyzáni. Před vánocemi 1944 otřásla Sloupem tragická událost. Partyzáni zastřelili pana Hubla, otce našeho jednoho vrstevníka, když šel do hájenky do Šošůvky pro vánoční stromeček. Byl to totiž místní četník a šel do lesa v uniformě.

Protože nebyla škola, moje maminka mi zařídila doučování u své přítelkyně, Marie Horákové, která se denně věnovala své schovance, Helence a mně. Dávala nám diktáty, zadávala krátká slohová cvičení a jednoduché početní příklady. Bylo to v domě naproti dnešnímu obecnímu úřadu.

Jednou odpoledne jsme zpozorovaly, že na náměstí je nezvyklý rozruch. Všude bylo plno lidí. Z protějšího domu vojáci vyvedli nějaké zajatce a vedli je ke kostelu. Paní učitelka nás odehnala od okna a zavřela Helenku do kuchyně. Mně poručila, abych se oblékla a vedla mě domů. Šly jsme kolem Pospíchalovy cukrárny směrem do naší ulice. Táhla mě za ruku, zakrývala mi výhled svým kabátem a říkala : „Nedívej se ! Nedívej se !“ Ale já se přesto podívala. Spatřila jsem, jak nějaký muž visí na telegrafním sloupu před kostelem. Zapamatovala jsem si jen ty visící nohy. Později jsem se dozvěděla, že ten den popravili nacisté před naším kostelem dva partyzány.

Koncem dubna se začalo sloupské obyvatelstvo připravovat na příchod fronty. Lidé vyhledávali úkryt v různých jeskyňkách. Stěhovali tam potraviny a různé věci denní potřeby. Začátkem května odešel dlouhý průvod lidí do lesa na Žďárnou. Nesli s sebou  dokonce i peřiny. Pobyli několik dní v lese, ale pak se ještě před koncem války vrátili domů, protože zapršelo a oni promokli.

Naše rodina zůstala doma. Spávali jsme oblečeni. Rodiče napakovali do starých turistických ruksaků nejnutnější věci a položili je vedle postelí. V případě akutního nebezpečí jsme měli utéct zahradní brankou do polí a odtud do jeskyňky „u třetí skály“ (tj. za dnešní poslední bytovkou). Tam byl bezpečný úkryt a byl odtud dobrý výhled na náš dům. Babička s dědečkem a starou nemocnou tetou se rozhodli zůstat doma. Měli nachystaný úkryt ve sklepě.

9.5.1945 byl krásný slunečný den. Probudila jsem se a šla jsem k oknu. Z prvního patra jsem dobře viděla na pole, která se rozkládala v místech, kde je dnes budova Zemspolu a celá čtvrť nových domů. Po polích utíkalo několik německých vojáků směrem k Vavřinecku. Byli zřejmě zmateni, cestou zahazovali zbraně. Brzy potom se roznesla zpráva, že Rusové jsou už ve Vyškově. Sloupští občané se chystali na jejich uvítání. Zanedlouho začaly naší ulicí projíždět sovětské tanky, řada vozů a vojáci na koních. Dívala jsem se na ně s Helenkou z našich oken. Pro zábavu jsme počítaly všechny bílé koně, co jeli kolem. Napočítaly jsme jich více než tisíc. Všude panovala euforická nálada. Odpoledne jsme se byli podívat s rodiči na lukách, která byly plná vojenských stanů. Rusové se také ubytovali v dřevěných barácích, t.zv. „lágrech“, které původně sloužily německým dělníkům, pracujících v továrně v Kůlně.

Postupem času se změnil i charakter dětských zábav. Hráli jsme si na Rusy a na Němce, při čemž ti první museli vždy vyhrát. Můj malý tříletý bratr vytrvale odpovídal na otázku : „Čím chceš být, až budeš velký  ?“ „Generalisimem“. To obveselovalo celou naši rodinu a všechny přátele a známé. Jen paní učitelka Horáková byla vážná. Jednou jsem zaslechla, jak mé mamince řekla prorocká slova : „Poznali jsme jednu nadvládu, teď poznáme tu druhou.“

Začalo normální vyučování, tentokrát bez němčiny. Po skončení války však zasáhla Sloup ještě jedna tragická událost. Nešťastnou náhodou zastřelil jeden rudoarmějec našeho spolužáka, Karla Fialu. Celá třída se s ním přišla rozloučit. Pamatuji se, jak ležel v malé rakvičce, obložený svatými obrázky. Stáli jsme kolem smutní a celí zaražení. Ještě před dvěma dny si s námi hrál.

Tak skončila moje první školní léta.

 

3. Co popřejete svému vnukovi, který se chystá poprvé do školy ?

Letos, kdy  je tomu již více než sedmdesát let, půjde do první třídy můj malý vnouček, Zná už písmenka, trochu slabikuje a počítá. Pohádky zná z televize a z videa, hraje si s počítačem.  Žije v jiném světě, než byl ten můj. Z celého srdce mu přeji a modlím se za to, aby nemusel prožívat žádné válečné hrůzy a žádné přírodní katastrofy.


Vytvořeno: 21. 6. 2013
Poslední aktualizace: 21. 6. 2013 00:00
Autor: