1. V rámci blanenského okresu jsi zřejmě v jistém smyslu rarita. Můžeš nám to vysvětlit?
Vysvětlím rád. V současné době „obhospodařuji“ čtyři kroniky. To je na jednoho docela dost, ovšem jisté praxe jsem nabyl už v 80tých letech XX. století, kdy jsem postupně vedl kroniku BSP (Brigády socialistické práce učiliště ČKD Blansko), kroniku ZO SPO Sloup (1986) a kroniku pěveckého sboru Kantila Křtiny (1987). Ta první byla psána zcela formálně a s poplatností té doby. To znamená: slavné výročí v kalendáři = závazek, pokud možno sdružený a socialistický = splněný až překročený = slavnostně zapsaný.
Požárnická kronika se v té době jistému formalismu nevyhnula rovněž a pravdou je, že aktivity tehdejších hasičů se s dnešními, po stránce odborné či společenské, nedají srovnat.
A tak jsem se vskutku „vyřádil“ v kronice pěveckého sboru. Nejenže činnost Kantily na domácí scéně byla pestrá, nýbrž s požehnáním úřadů jsme několikrát vycestovali reprezentovat na Západ, a to už bylo opravdu o čem psát: Itálie 1987, Řecko 1989 a téměř okružní cesta po západní Evropě v roce 1990 – Rakousko, Itálie, Francie a Německo.
Po sametové revoluci „brigády“ skončily a kroniky (kdoví jestli) v archivech. Kantilu a její kroniku jsem opustil na konci roku 1990, sice nerad, ale zájezdy „lezly do peněz“ a mně dorůstaly tři dcery (!), krom toho zpíval jsem tehdy ještě v Rastislavu.
Takže nakonec zůstala, už po převratu, hasičská kronika. Tu jsem ovšem až do února roku 1995 nevedl nijak příkladně. Zlom nastal s převzetím funkce starosty SDH, a s tím zároveň i člena výboru okrsku Sloup. Ze dne na den jsem se ocitnul v centru dění, mnohdy byl i jeho iniciátorem. Na kronice to bylo hned vidět.
Při jedné kronice jsem to vydržel do roku 2006, kdy jsem se shodou šťastných okolností ocitnul po šestnácti letech znovu v Kantile, abych vypomohl na zájezdu v Itálii, tehdy oslabeným tenorům. Když jsem na konci roku ukončil poslanecký mandát obecního zastupitele i funkci starosty hasičů a najednou měl dost volného času, rozhodl jsem se ve křtinském sboru setrvat. Brzy nato, téměř ihned, se ke mně sborová kronika vrátila. Za šestnáct let bez jediného zápisu, zkrátka ani čárka. Tak jsem měl co dohánět.
Kronika chrámového sboru byla založena z iniciativy našeho varhaníka a regenschoriho zároveň, Martina Lusky, na začátku roku 2009, o jejíž vedení jsem byl jím požádán. Příliš jsem neváhal a úkol přijal. Totiž psát o tom, co vás baví a prožíváte bezprostředně na své kůži v kruhu svých přátel - „stejně postižených“ chutí zpívat ku cti a chvále Boží – to jde téměř samo.
Nu, a pak přišla obecní kronika, respektive kronika městyse. To bylo několik měsíců (3 – 4) před koncem roku 2009, když mi přítel a kolega z obou zmíněných sborů, sloupský starosta Ing. Josef Mikulášek sdělil zprávu o záměru stávajícího kronikáře Miloslava Kuběny na svou funkci rezignovat, a nadhodil možnost ujmout se tohoto úkolu místo tebe. První pokus jsem mu rozmluvil, s poukazem na již vedené tři kroniky a na reálnou hrozbu zblbnutí čtyřnásobného kronikáře. Když mi ovšem po jisté době sdělil, že jeho výprava za vytipovanými lidmi skončila nezdarem, funkci kronikáře jsem přijal, ovšem s podmínkou, že sice budu poctivě, pilně a objektivně zaznamenávat, co se ve Sloupě šustne, ovšem bez objevitelských exkursí do méně či více vzdálené historie, do archivů, a pak o nich publikovat v Hřebenáči, jako to umíš ty.
Od roku 2010 tedy zaznamenávám dění ve Sloupu, na pozadí událostí ve světě i v Česku a s jejich dopady. Píši ručně do knihy formátu cca A3, jako moji předchůdci Jan Klimeš a Jindřich Žilka. Ty jsi ji psal v letech 2000 až 2009 elektronicky. Ovšem již na začátku čtvrté funkce jsem otevřeně naznačil, a říkám to i nyní, že tuto funkci považuji za jev přechodný a jistě ne dlouhodobý, už s ohledem na věk i zdravotní stav. Vhodný adept se ve Sloupu, v bezmála tisícovém, jistě najde. Možná, že už po výměně dosavadní sestavy na radnici za 2 roky.
2. Je něco, co práci kronikáře ztěžuje?
Mně funkci ztěžuje, a to ve všech čtyřech případech, vlastní pohodlnost, řekněme rovnou lenora, těžko překonávaná, když je venku hezky, v televizi běží hokej z MS, do sluchátek si chci pustit Beatles a nebo ve vinárně právě točí „Bernarda“. To vše samozřejmě kronikář překoná a popsané listy v kronikách to dosvědčí.
Práci mi naštěstí neztěžuje znalost gramatiky, i když „I mistr tesař se utne!“, jak praví rčení. S vděčností vzpomínám na češtinářku základní školy v Brloze (okres Český Krumlov), paní učitelku Vejvarovou. Díky ní dokážu používat opomíjené přechodníky, s nimiž jsou obsáhlejší věty květnatější a nikoliv kostrbaté. Pozor je třeba dávat na slohovou čistotu, neuvrtat se do opakování některých slovíček – berliček atd.
Nu, a především dávat pozor na zákon „Na ochranu osobních údajů“. Kronikář může v zápisu chválit a jmenovat (v případě dvou jedinců stejných jmen i rok narození nebo číslo popisné), a má zaděláno na „držkovou“ (minimálně) nebo popíše objektivně i se jménem čin evidentního darebáka a může taky narazit. Jsem přesvědčen, že při dodržení pravidel slušnosti, platí i zde okřídlené: „Odvážnému štěstí přeje“. Psát kroniku a mít sevřenou zadnici, to nemá smysl. O čem by to za sto let vypovídalo. I před dvěma – třemi sty roky byly stvořeny jakési směrnice, nabádající kronikáře k jisté míře nestrannosti, objektivity, snad i stručnosti. A výsledek?
Největší vypovídající hodnotu mají ty kroniky, v nichž si pisatel pustil „hubu na špacír“, vlastně brko či pero.
3. Jsi také členem místního chrámového sboru. Prozraď nám, kolikrát měsíčně nacvičujete a co zrovna chystáte?
V chrámovém sboru působím od svého nastěhování do svépomocně postavené páté bytovky v roce 1978, tedy 34 let. Ten se v začátcích mého působení scházel především v období Vánoc a Velikonoc, příležitostně na Květný pátek, pohřby, církevní svátky či významné události ve farnosti – primice, svěcení zvonů apod.
Po převratu roku 1989 se situace výrazně změnila. Sbor začal zpívat na Květný pátek, první přijímání, Svatý Duch, Boží Tělo, Mariánské svátky pravidelně, zpívali jsme v Němčicích, v Petrovicích (kostel byl po jistou dobu ve sloupské správě), pak i v Šošůvce. Sbor zpíval v Rakousku a vyjížděl za pamětihodnými místy v Česku. Podílel se svým účinkováním v soutěži Vesnice roku 2000 a pak vyjížděl zpívat do oceněných vesnic v Česku: Kameničky, Vilémov, Želatice, Svatý Jan pod Skalou, Svatý Jan nad Malší, Voděrady u Opočna. Dokonce jsme zpívali ve vesnici roku 2001 na Slovensku, v Soblahově. V současné době sbor spolu s farností absolvuje zájezdy na významná poutní místa. Byly to kupříkladu Svatá Hora a Klokoty, Hluboké Mašůvky, Hostýn a letos Lomec. Sbor se zúčastňuje nesoutěžní přehlídky chrámových sborů „SBOROVÁNÍ“, Noci kostelů, jezdí na Svatocecilské setkání na Petrov.
Z toho plyne, že sbor se schází téměř po celý rok, na všechny vyjmenované i nejmenované akce se musí připravit. Na ty nejdůležitější svátky v roce se připravujeme s patřičným předstihem. Zkoušky na Vánoce začínají v říjnu, na Velikonoce po Popeleční středě. Scházíme se obvykle 1x týdně v pátek, generálka je samozřejmostí. Letos chystá sbor pod vedením Martina Lusky vánoční premiéru: II. Vánoční mši Jana Jakuba Ryby. Je pěkná, melodická, inu Ryba.
Jediným úskalím tohoto sborového tělesa je jeho vzrůstající věkový průměr, a to hodně nad 60 roků. Už teď je pro několik členů, majících za sebou sedmdesátku, problémem vystoupat na kůr, zrovna tak hlasivky zasloužilých zpěvaček a zpěváků sotva mohou připomínat cinkot stříbrných zvonků...
Zatím se snažíme, jak jen můžeme, ovšem bez razantního přílivu mladých zájemců o sborový zpěv čeká sbor neodvratný konec, řekl bych do pěti let.
Ptal se a za vyčerpávající odpovědi děkuje MK
